MARTINÍKOVÁ, J., Ladím struny klece
Zralá básnická prvotina, již autorka vydává ve věku, který by patrně snesl totéž přízvisko, rozhodně stojí za vnímavou pozornost. Ostravská knihovnice, známá doposud hlavně porotcům literárních soutěží, ve sbírce Ladím struny klece shromáždila především texty, jež v těchto kláních došly uznání.
Sbírka je rozdělena do čtyř oddílů: Prohlídky, Šeptem, Hořké úsměvy a Písničky. Prohlídky a Šeptem se podobají shodnými formálními prostředky a autorskými postupy typickými pro vázaný verš. První oddíl je osobnější, lyrický subjekt je v nich ústřední a pokušení ztotožnit ho s autorkou velké. Druhý oddíl je obecnější, poezie se tu z většiny „děje“, je popsána a předložena čtenáři k užasnutí. Lyrický subjekt je tu víc obecný, čemuž nahrává i er-forma. Formálně zcela odlišný je třetí oddíl Hořké úsměvy, psaný volným, epizujícím veršem. Ani v tomto případě se Jana nevzdává své typické obraznosti; i do veršů neukotvených v rytmu a rýmu vnáší pořádající prvek svých metonymií a metafor. Básně jsou mikropříběhy, drama se odehrává až na pozadí krotké řeči. Poslední oddíl Písničky jsou logicky velmi zpěvné, autorka v nich často pracuje se zvukomalbou a hříčkou – a občas balancuje nad propastí čiré rýmovánky. Nikdy se do ní ale nezřítí; ta poezie má také půvab takhle podstoupeného rizika.
To, co je pro Janu Martiníkovou typické, je právě ona vysoká míru formálního zvládnutí básnického řemesla; nesklouzává přitom do rutiny ani machy. Naopak trvale, téměř v každém verši překvapuje originalitou, kreativitou, která v některých básních v podstatě atakuje hranice možností, které jazyk nabízí. Hledání jeho možností a hranic je signifikantním rysem Janiny tvorby.
Projevuje se jednak v rovině lexikální – tvorbou nápaditých neologismů bezmála v duchu Emanuela Frynty či Josefa Hiršala, potažmo Christiana Morgensterna (rozkmočtyřili), tak na rovině morfologické (nesou hlas vs. nesouhlas – falešné kompozitum), ale především stojí a padá s využitím homonymie a polysémie. Už sám záměr postavit báseň na hře s významy je autorskou výzvou; nerezignovat přitom na poetičnost, ale ani na přesný smysl sdělení, to už je autorský majstrštyk. A Jana ho zvládá se sebejistotou, jež bere dech.
Mimoto sbírka dokládá schopnost objevovat překvapivé souvislosti s velkým poetickým potenciálem. Nejde přitom o introspekci jazyka samotného – hra s významy vychází z reality, již je autorka schopná nahlédnout jako pretext. Ona zkrátka vidí v alergii dětí na peří jejich lítost nad křídly, která bez něj už nikdy neodletí na jih. Tedy nejen brilantní ovládnutí formy, ale osobitý básnický náhled na realitu.
Doložme autorčin tvůrčí postup na jediném příkladu za všechny, básni Partie v mlze. Báseň začíná poetickým popisem přírodní scenérie, s krásným synestetickým obrazem „hvězdám je tma“ a personifikací „mlha už dává lesku mat“. V ní se poprvé setkáváme určujícím znakem autorčiny poetiky založené na práci s paralelními významy, které si ale v daném kontextu oba udržují autonomní sémantickou platnost. Název básně opravňuje čtenáře k tomu, aby „mat“ vnímal v kontextu šachové terminologie, tedy že mlha nad leskem hvězd vítězí. Současně si obrat ale plně podrží také význam „matnost“ ve smyslu zastřenost. Mat jako opak lesku. Hvězdy v mlze jsou matné. Následující verš: „A šikmo táhne věží v Pise“ zmnožuje významy ještě mnohovrstevněji. Personifikovaná mlha táhne věží jako šachovou figurou (vždyť dává mat), ale táhne jí taky jako skutečná mlha prostupující otevřenou stavbu, jež zde zastupuje prostor jako takový. Táhne jí „šikmo“ neboť věž v Pise je šikmá, a táhne jí také šikmo na šachovnici, tedy záludně, nekorektně, tahem, jaký pravidla šachu nepřipouštějí. Jaké bohatství metonymie! Jak jasnozřivé básnické vidění! Tento princip konstrukce básně je dostupný jen tomu, kdo mistrně ovládl formu a současně jako básník myslí.
Také další sloka přináší podobně bohatou žeň (vyklízí šachovnici polí – inverzně k obvyklému sousloví pole šachovnice) až k velikému finále: schováme stopky / jablek z ráje. Druhá část verše je v sazbě opticky oddělena, v kontextu šachu tedy vnímáme stopky předně jako časoměrný přístroj. Schováme je, budeme dlouho na tahu, jak se praví v předešlém verši, tak dlouho, až se mlha sama zdvihne. Druhá část verše (jablek z ráje) však přináší druhý význam slova stopky. Už ne pomnožné substantivum, ale prostý plurál od singuláru stopka. Část jablka, jako roub, možná dokonce jako zástupné semeno, z něhož nám někde znovu vyklíčí ráj, který je právě teď v mlze. Tím nejcennějším přitom je, že čtenář nemá „prozřít“, uhádnout, který význam je ten správný. Oba jsou správné!
Mohli bychom takto analyzovat další a další básně sbírky, nicméně princip je jasný. Znovu připomeňme, že nejde o samoúčelnou hru – poetické sdělení všech básní je uhrančivě silné a je takové i v těch případech, kde je princip rovnocenné polysémie uplatněn v menší míře, či úplně potlačen (Písnička o bezpečné chůzi). Sbírka po mém soudu svědčí o mimořádném nadání pro básnickou formu a rozhodně si zaslouží čtenářskou i literárněkritickou pozornost.
Petr Kukal
Kniha byla zařazena do programu Bubákov čte a byla věnována novostrašecké knihovně, kde si ji lze půjčit.
Ladím struny klece
- Autor: Jana Martiníková
- Nakladatel: Srdeční výdej
- ISBN: 978-80-905904-4-1
- Rozsah: 64 stran
- Rok vydání: 2016 (1. vydání)